|
NOVINKY: 17.07.2002 - Přidány nové odkazy 4.12. 2001 - Nové foto dvoj70.jpg - dvoj79.jpg
30.8.2001 - Nová sekce ZACHYCENO V SÍTI, Nové foto dvoj53.jpg - dvoj69.jpg, kniha návštěv opět v provozu, nová anketa, nová inzerce 21.9.2001 - Nová sekce - Naše zkušenosti 30.8.2001 - Nové foto
|
|
 |
Maminky (samozřejmě i tatínkově) vícečat napište nám Vaše zkušenosti KONTAKT
Když jsem se od svého gynekologa na
prvním ultrazvuku dozvěděla, že to vytoužené miminko budu mít hned 2x,
byl to pro mě šok. I když v naší rodině jsou dvojčata něco jako virová
nákaza ( my jsme v pořadí již pátí), nikdy by mě ani nenapadlo, že
bych je mohla mít také já. Takže z té radostné zprávy jsem se hned
na místě rozbrečela. Když jsem s ubrečenýma očima nastoupila do auta
a po chvíli jsem manželovi prozradila důvod, řekl mi: „a kvůli tomu brečíš?“
Měl pravdu, zanedlouho jsem si uvědomila, že je to vlastně štěstí,
obrovský dar, kterým jsem byla poctěna. Od okamžiku, kdy jsem ty malé
bublinky poprvé ucítila, byla jsem neuvěřitelně šťastná. Věděla jsem,
že bych neměnila s nikým na světě.
Mé těhotenství patřilo zřejmě k těm
méně častějším těhotenstvím s vícečaty – probíhalo totiž bez
nejmenších problémů. Celé těhotenství jsem byla naprosto v pořádku,
žádné komplikace, žádné předčasní otevírání. Kupodivu jsem ani nijak
výrazně nepřibírala na váze (i když právě k tomu mám velké
dispozice – nejsem žádný drobeček). Ve chvíli porodu jsem měla navíc
pouze 10kg a o ty jsem porodem přišla. Doma jsem zůstala až poslední 3 měsíce,
déle bych stejně už do práce chodit nemohla. Začala jsem být hodně unavená
a hlavně jsem si připadala strašlivě neohrabaná.
Holčičky se rozhodly přijít na svět
trošku předčasně, ve 37. týdnu těhotenství. Shodou okolností to bylo přesně
v den, kdy jsem měla nastoupit do nemocnice, kde jsem měla zůstat do
porodu. Možná právě to, že jsem z té hospitalizace byla nervózní,
„zavinilo“ předčasný porod. Ten začal spontánně – odtekla mi plodová
voda. Vydali jsme se proto s manželem, který měl být u porodu, do
porodnice. Po 9-ti hodinách porodních bolestí jsem už byla plně připravená
na porod, problém byl ale s dětmi. Pořád nesestupovali. Porodník se
proto rozhodl použít kleště. Když ani to nepomohlo, rozhodl se pro císařský
řez. Hrozně mě mrzí, že mě na tento zákrok uspali (měla jsem totiž
zavedený epidurál, takže jsem předpokládala, že zůstanu bdělá) a já
nemohla vidět svoje děti v prvních chvílích jejich života a prožít
si ten krásný okamžik společně s manželem. On viděl děťátka chvilku po
jejich narození, kdy se na ně přišel podívat hned, jak dali silným křikem
vědět, že už jsou na světě.
Bylo dobře, že lékař přistoupil k císařskému
řezu. Děti by se nemohly narodit normální cestou, protože do sebe byly
zamotány pupečními šňůrami, resp. jedno mělo omotanou pup. šňůru toho
druhého kolem krku. Manžel mi potom řekl, že mě uspali proto, že nakonec lékaři
hodně pospíchali. Nevěděli totiž, co se děje s dětmi. Proto přistoupili
k celkové anestézii. Vím jenom, že mě pak kdosi budil z krásného,
hlubokého spánku a říkal něco o nějakých holčičkách (vůbec jsem to
nechápala – vždyť mi přeci každý hádal kluky???). Probrala jsem se asi
2 hodiny poté s velkými bolestmi – stahovala se mi děloha – a já v první
chvíli nevěděla, co se děje. Vypadalo to, jako by se ze mě ještě něco
dralo ven. Po chvíli, kdy jsme už byla naplno probuzená, jsem vše pochopila
a už jsem jen čekala na příchod sestřiček, abych mohla vidět MOJE (!) děti.
Sestřičky mi potvrdily, že se mi opravdu narodily 2 krásné zdravé holčičky
a když mi je potom přinesli ukázat, brečela jsem jako malá holka. Představovala
jsem si malinké uzlíčky, což dvojčata bývají. Místo tohoto přinesli dvě
normální miminka. První holčička, Maruška, měla 49cm a 2750g, druhá holčička,
Kačenka, měla 51cm a 3250g. Nakonec vyšlo najevo, k mé radosti,
že jsou dvojvaječné.
První 3 dny po porodu jsem byla na
pokoji bez holčiček – je to prý běžný postup po císařském řezu. Dávali
mi je na pokoj vždy jenom na chviličku, abych se s nimi mohla seznámit.
Celou tu dobu jsem s napětím čekala na to, až se mi objeví mléko. K tomu
ale bohužel pořád nedocházelo. Lékaři mě uklidňovali, že je to po císaři
běžné, že se mléko určitě objeví. Došlo k tomu nakonec až 5. den
po porodu. Byla jsem hrozně ráda, konečně jsem mohla začít svoje děti
kojit.
Domů si nás čerstvý tatínek odvezl
8.den po porodu. Na holčičky tam čekal krásný nový pokojíček a na mě
spousta práce. Musela jsem si přizpůsobit prostředí tak, abychom mohli s dětmi
normálně a v klidu fungovat.
Dnes, kdy je našim beruškám 15 měsíců, chci všem maminkám, které čekají dvojčátka vzkázat, aby se tohoto dvojnásobného štěstí nebály a dvojnásobně se na ně v klidu a pohodě těšily. Já jsem celé těhotenství byla v klidu, snažila jsem si svůj stav užívat a musím říct, že se mi to v těch dvou štěstíčkách vrátilo. Holčičky jsou od malička hodné a klidné, první půlrok skoro vůbec nezaplakaly. A kdybych mohla vrátit čas a vybrat si, jestli budu mít jedno miminko, nebo dvojčátka? Rozhodně bych neměnila! Pro mě je to ten největší a nejkrásnější dar na světě!
Monika
